Kdo jsem

Nikdo se koučem nenarodí ani se jím nestane tak, že absolvuje několik jakkoli odborných kurzů. Kouče nedělá ani schopnost aplikovat koučovací model. Je to práce, ke které člověk dozraje. Musí však nejprve začít měnit sám sebe, aby posléze mohl pomáhat měnit se ostatním. Počátek mé osobní změny i cesty ke koučinku je spojen se setkáním s filozofem a psychologem ing. Janem Konfrštem v roce 2004. S člověkem zcela mimořádným, který je pro mě stále velkou inspirací. Kdysi mi Jan řekl: Život je hluboké jezero plné radosti, na jehož povrchu plave tenounká vrstvička povinností. A Ty stojíš na břehu a bojíš se do toho jezera skočit.

Myslím, že kouč by neměl kázat vodu a pít víno. Má-li kouč autenticky podporovat své klienty v naplňování změn, v prohlubování otevřenosti a reflexi zpětné vazby, měl by tyto kroky ve svém praktickém životě také sám naplňovat. Místo dlouhých řečí o sobě vám povím pohádku o dvou bratrech z knihy Věry Nosálové: Slunce zapadá na východě, kterou mám rád.

Žili kdysi dva chudí bratři, kteří se starali o svou nemocnou maminku. Jednou do jejich domu přišla paní Pohádka a vyzvala bratry, aby ji následovali. Zavedla je na začátek cesty, která vedla krásným kvetoucím údolím. Cokoliv najdete na této cestě, bude vaše - řekla jim - můžete si nabrat, kolik unesete.  Já na vás počkám na konci cesty. Bratři se vydali na cestu. Pohádka je čekala v cíli. Jako první dorazil do cíle mladší z obou bratrů. Co jsi viděl na své cestě, zeptala se Pohádka. Bratr odpověděl - viděl jsem krásné kvetoucí údolí, viděl jsem mnoho léčivých rostlin, které ke mně skláněly své větve a nabízely léčivou sílu pro moji maminku. Natrhal jsem jich plnou náruč. Pohádka se na něj hezky usmála a poslala ho k mamince. Mladší bratr přišel domů, vstoupil k mamince do pokoje a položil jí léčivé rostlinky na polštář. Dlouho po něm se dovlekl do cíle starší bratr. Byl upocený, unavený, měl do krve rozedraná kolena, košili měl svlečenou, svázanou do uzlíčku a táhl v ní za sebou těžký náklad. I jeho se Pohádka zeptala, co viděl na své cestě. Jakmile jsem vstoupil na cestu, zakopl jsem o zlatý valoun. Byly jich tam hromady. Obětoval jsem svoji jedinou košili, abych jich posbíral co nejvíc. Také na něj se Pohádka hezky usmála a poslala ho domů. Starší bratr přišel domů, šel do komory a vysypal obsah košile do velkého kamenného džbánu. Pak vybral jeden malý valounek, vstoupil k mamince do pokoje a položil jí ho na polštář. Kdo z obou bratrů byl lepší, nám napoví konec pohádky. Léčivé rostlinky mladšího bratra maminku uzdravily. Starší bratr postavil za obsah džbánu obrovské sanatorium, kde se mohla léčit nejen jeho maminka, ale i lidé z celé země. Stařenka skončila své vyprávění, chvíli seděla tiše a pak dodala. V tomto příběhu se bílá a černá barva spolu prolínají. My lidé potřebujeme černou i bílou, abychom uspokojili obě části své osobnosti. Naše duše prahne po bílém křišťálu, naše hmotné tělo potřebuje černý hřích. Když se tyto dvě barvy v nás navzájem prolnou, my jsme na cestě k dokonalosti.


Napište mi

{ckform formular}